Občanská beseda – ochotnické divadlo
Naše obec se v minulosti vyznačovala vždy velmi bohatým kulturním životem jak po stránce divadelní, tak i pěvecké a hudební. Hlavním nositelem kultury u nás byla Občanská beseda, založená již za Rakouska v roce 1870. K významným zakladatelům ochotnického divadla patří František Sova, č.p.36, který nacvičoval a řídil hudbu a zpěvy, vystupoval v hlavních rolích. Upravil např. hudbu k „Chudému písničkáři“. Spolupracovali s ním Ambrož Bém /dlouholetý nápověda/, dobrý herec Jan Bém, herec zamilovaných Ignác Drápal, sládek Josef Bednář, který přispíval svou radou při zkouškách a dával pokyny režii. První divadelní hry v roce 1871 „Tři faraoni“ a v r. 1872 „České Amazonky“ byly uvedeny o obecním hostinci, další pak v sále staré Radnice. Občanská beseda pořídila rozdělávací jeviště v prvním poschodí v sále staré Radnice. Jeviště bylo od firmy Sklenář z Přerova. Mělo velmi pěknou oponu, na které byl namalován obraz na námět naší hymny „Kde domov můj“. Podle potřeby bylo jeviště skládáno a rozděláváno a přes plesovou sezónu uskladněno na půdě staré Radnice. Divadla byla hrána nejen Občanskou besedou, ale i tělocvičnou jednotou Sokol a později i místním Hasičským sborem. Těmto spolkům bylo jeviště za mírný poplatek půjčováno Občanskou besedou.
Po první světové válce započala místní mládež divadelní činnost. Ačkoliv v Tršicích už bylo vybudováno jeviště Občanské besedy ve staré Radnici, začali mladí ochotníci hrát v hostinci pana Oldřicha Štajgra /1887/ v Chaloupkách, č. 79 /později prodejna potravin Jednoty/. Začátek byl těžký, jak se říká „vařili z vody“, avšak chuť do práce a nadšení veliké. Primitivní jeviště, které si na pivních sudech a také kulisy zhotovili, úplně vyhovělo účelu. Vydatnou pomoc při nacvičování poskytla dobrá herečka a zpěvačka paní Gabriela Steigerová a Antonín Tandl. Kulisy namaloval zdejší sochař Čeněk Palík. Tak začalo nacvičování první divadelní hry „Na statku a v chaloupce“, ve které a i v dalších hrách hráli: Josef Spáčil, Jindřich Kvapil. Ludvík Sedláček, Rudolf Orel, František Herinek /pošt./, Josefa Zedková, Žofie Lipnerová, Marie Kimlová, Marie Navrátilová, Františka Němcová a mnoho jiných. První divadelní představení se konalo o vánocích roku 1921 za účasti 60 návštěvníků /místa k sezení/ a dalších, kteří stáli, což v malé, doslova nabité hospůdce byl rekord. Hrubý příjem činil 240 Kč, což bohatě stačilo na krytí výloh. Hra byla opakována pro veliký úspěch dvakrát.
Podníceni prvním úspěchem vrhli se tršičtí ochotníci s chutí do další práce. Sehráli dalších jedenáct her, např: „Kříž u potoka“, „Když hučely jezy“, „Modré pondělí“, „Čtveráctví krajánka Švejka“. Zde je nutné připomenout, že od kočující divadelní společnosti, která zavítala do Tršic, zůstal herec Jan Tříska /později akademický sochař/. Vyučil se u sochaře Č. Palíka a jako herec vydatně pomáhal v tomto i v dalších představeních. Další uvedené hry režíroval a i v nich hrál Josef Spáčil. Byly to: „ Sluha dvou pánů“, „Zelení hájové“, „Tvrdé palice“, „Staří mládenci“.
Divadlo bylo velkou láskou Josefa Spáčila /režírovat začal v 16ti letech/ a měl toužebné přání zahrát si na „velké scéně“, jak ochotníci z Chaloupek říkali divadlu na Radnici. Po několika velmi úspěšných hrách ve stísněných prostorách v hostinci „U Štajgrů“, naděje souboru sílila. Tehdejší mladí herci na sebe upozornili pokrokovou veřejnost.
Pro lepší objasnění nedostatečných podmínek – maskovalo se v kuchyni, na scénu se chodilo přes dvůr dveřmi přímo na jeviště. Bylo utrpením, zvláště v zimě, přebíhat několikrát během hry v lehkém oblečení z teplé kuchyně přes dvůr na jeviště. V létě bylo hej i pro diváky. Stalo se totiž několikrát, že hlediště nestačilo pojmout diváky. Ti, co se tam nevešli, to vyřešili jednoduše. Donesli si židle, otevřeli všechna okna a hleděli okny dovnitř a sledovali hru. Ovšem takoví návštěvníci nebyli žádným přínosem pro kasu, zato se alespoň odvděčili vždy bouřlivým potleskem.
Tyto potíže neubraly mladým hercům chuti ke hraní. Pořídili si ještě malé jeviště, na kterém nějaký rok hráli vcelku vždy s dobrým úspěchem, neboť několik nadšenců, mezi nimi Jindřich Kvapil, Ludvík Sedláček, Rudolf Orel, František Herinek, Marie Kimlová, Marie Navrátilová, Žofie Lipnerová, Josefa Zedková, Františka Němcová a mnoho dalších, se snažilo s režisérem Josefem Spáčilem o to, aby úroveň hry byla vždy na výši. Ale i tato malá scéna po čase zanikla, neboť herci odešli za svým povoláním, někteří i mimo Tršice, a ti, kteří zůstali divadlu věrni, začali hrát v rámci Hasičského sboru v Radnici a s nimi i Josef Spáčil, kterému se uskutečnil jeho dávný sen. Na této scéně hrával obyčejně Sokol, později Hasičský sbor. Byl tam kádr vynikajících herců – Čeněk a Josef Vláčilovi, Inocenc Drápal, Boleslav Prášil, Josef Dočkal, Josef Dokoupil, Marie Sehnalová, Ludmila Zapletalová a mnoho dalších. Na této scéně se jmenovaný ochotník a režisér teprve dokonale uplatnil. Hrál se všemi spolky, které divadlo hrávaly. Nacvičil jako režisér mnoho divadelních her a skoro vždy v nich také hrával. Časem se měnili herci, starší odcházeli a mladí se zasvěcovali do divadelních a hereckých tajů, on však zůstal věrný divadlu až do konce války.
Přehled her od roku 1924 –„Revizor“, „Paní mincmistrová“, „Maryša“, „Radúz a Mahulena“, „Jánošík“, „Z českých mlýnů“, „Lucerna“, „Gorali“, „Na kozlanském klepáči“, „Tulák“, „U svatého Antoníčka“, „Jan Výrava“, „Zelená se zelená“, „Brandejští dragouni“, „Noc na Karlštějně“, „První valčík“, „Vrah jsem já“, „Zrušení roboty“, „Vojnarka“.
V roce 1928 profesor brněnské konzervatoře Maxmilián Koblížek nastudoval s ochotníky „V studni“ a „Prodanou nevěstu“.
V období druhé světové války /1939-1944/ bylo cenzurou povoleno operetní představení od R. Piskáčka „Perly panny Serafinky“, které nacvičil odborný učitel František Švarc. Obsazení souboru – Eduard Pospíšil jako hrabě, Marie Pospíšilová jako Serafinka, Vilém Večeřa jako Toníček, L. Cenkl jako správce. Všichni hráli své role skvěle. Přestavení bylo pro velký zájem několikrát opakováno. V tomto období byly ještě uvedeny „Na tý louce zelený“, „Hospůdka u přívozu“, „Chaloupky pod horami“.
Po druhé světové válce /1945/ se z naší obce téměř kultura ztratila. Byly zřizovány újezdní osvětové besedy, které svému účelu však nevyhovovaly a byly později zrušeny, místo nich byly zřizovány okresní osvětové besedy a nakonec osvětové besedy při MNV /místní národní výbor/. Než se však toto všechno uspořádalo, rozešli se všichni divadelní ochotníci a v divadle u nás nastala veliká mezera a o kulturu se u nás nejevil skoro žádný zájem. Prakticky zůstal v činnosti jenom hudební kroužek Bělá, který se utvořil po rozpuštění pěvecko-hudebního spolku Bělá a který občas upořádal velmi hodnotné koncerty. Ty ovšem také časem zanikly, jednak trochu pro nezájem občanů, jednak odchodem několika členů a také nastupující televizí. Divadelní jeviště zůstávalo stále opuštěné, až v roce 1952 nacvičila místní skupina ČSM /Československý svaz mládeže/ divadelní hru Aloise Jiráska „Vojnarka“. Tím také divadelní činnost skončila.
Až v roce 1954 se zubař František Zlámal odhodlal k tomu, že seskupil kolem sebe několik osvědčených starých herců a několik nadějných mladých a s nimi sehrál komedii „Sluha dvou pánů“. Po úspěchu této hry se pustil do nacvičování zpěvohry „Z českých mlýnů“. Hra měla zcela mimořádný úspěch. Uvedena byla mimo Tršic ještě v Laznikách, Velkém Týnci, Grygově, Mariánském Údolí. Podníceni tímto úspěchem počali ochotníci nacvičovat další zpěvohru „Muziky, muziky“ – ze života Františka Kmocha. Tato hra měla také nečekaný úspěch. V roce 1955 byla nacvičena opereta „Děvče z předměstí“ a toho roku zahrána ještě „Lucerna“ a velmi něžná operetka „Taneček paní Márinky“.
V roce 1956 sehrány činohry „Dámy a husaři“ a „Václav Hrobčický z Hrobčic“. V roce 1957 bylo přikročeno k nacvičování operety „Dům U tří děvčátek“. Byla uvedena šestkrát v Tršicích a okolí. V tomto roce byla ještě nacvičena a sehrána zpěvohra „V tichém domě na Čertovce“.
V roce 1958 pohádka „Čaroděj Mariesto“, „Její pastorkyňa“, „Hrátky s čertem“ a zpěvohra „Sládci“. Jako poslední velmi pěkná a oblíbená „Paní Marjánka, matka pluku“ v roce 1959.
Všechny uvedené hry střídavě režírovali František Zlámal, Josef Grégr, Eduard Pospíšil, Zdeněk Hanus a Josef Misař. Scénu u všech her navrhl a upravil František Zlámal. Zpěvy nacvičili a hudební doprovod vedli střídavě František Švarc, Libor Zdařil a Břetislav Vybíral. Hudebně doprovázel všechny hry Hudební kroužek Bělá. Všechny jmenované hry byly naším i okolním obecenstvem velmi hodnoceny, jak o to svědčily naplněné sály. Také ochotnický kolektiv, všichni režiséři, kteří také vždy současně hráli a zpívali, podávali velmi dobré výkony.
Další epata nastala až v roce 1965, kdy se povedlo uvést hry „Divá Bára“ a „Únos Sabinek“. 6. Března 1966 sehrál divadelní soubor dvě představení Drdovy komedie „Dalskabáty – hříšná ves“. Režie se ujal učitel ZŠ František Charvát. 30.dubna se uskutečnila dvě představení v provedení žáků ZŠ pohádky „Pyšná princezna“. Ještě v témže roce – 25.prosince – odpolední a večerní představení – soubor připravil divadelní hru J.K. Tyla „Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec“. V roli „Tvrdohlavé ženy“ měla vystoupit paní Jiřičná, ale na poslední chvíli ji pro nemoc velice dobře zastoupila Věra Klimešová z Doloplaz. Soubor ve složení Svatava a Jitka Závodníkovy, Lumír Závodník, Milan Grigárek jako rychtář, Bohuš Šimon, Vašek Lipner, Anička Konečná, Otta Tylich, Zdeněk Hanus jako Kuba, Jarda Vlček, Svatopluk Vaculík jako Nožejček, Jožka Grégr, Franta Šimeček, Zdeněk Poštulka, PhMr Žádník jako baron Hrdopýšek, Drahomíra Zelinková jako Madlenka. Režie František Charvát. Herci podali velmi dobrý výkon a dostalo se jim ocenění veřejnosti. Posledním představením byly „Stromy umírají vstoje“. Tím ochotnické divadlo v roce 1967 skončilo.
Zdroj –
– Tršický měsíčník – ročník 1967 Vzpomínky Josefa Šubrta
– archív muzea /poznámky Drahomíry Zelinkové, poznámky Karla Stenzla/
