Hanácká svajba
Zvyky a obyčeje – Karel Stenzel, 1930 – rukopisné poznámky, muzeum Tršice
Hanácká svatba bývala v dávné minulosti /konec 18. a počátek 19. století/ velkou událostí v obci. Dávno před tím, než k ní došlo, už „ledi o ní mluvile“ na besedách, přástkách a kdekolvěk „ešle z toho neco bode nebo ešle se to naposlede nevevrátí“.
Chodit za nevěstou v půstě, nebývalo zvykem, leda že milenci měli již delší známost, jež po velikonocích končila svatbou. Jestli ale chasník ke své milé přece v době postní docházet počal, říkali o něm, že chodí „s houserama“. Tím se chtělo také naznačit, že postní doby se k záletům užívat nemá.
Pokud některému ze snoubenců otec zemřel a byl ještě neplnoletý /21 let/, šel si na úřad koupit léta, tj.byl prohlášen za plnoletého.
Udržovali-li dva mladí lidé po nějakou dobu milenecký poměr a nebo přáli-li si rodiče, aby „se vzali za sebe“, došlo pak k námluvám. Ženich, otec a svědci přišli s „náhončím“ do domu nevěsty. Náhončí měl na ruce dlouhý bílý košík z rákosí – „klebetník“ nebo „klebetníček“, bez něhož nikdy nepřišel, protože věděl, že něco do něho dostane. Takové košíky, také nazývané „sotůrky“, nosíval všechen venkovský lid.
U dveří jizby zůstali stát, říkaje: „Pochválen buď Ježíš Kristus“. Náhončí namlouval a mluvil neustále a tak dlouho, až to bylo namluveno. Po námluvách darovala nevěsta ženichovi pěkný lipský šátek. Byla to jakási záruka /jistota/, že bude držet slovo a „nezpáčí se“. Konaly-li se však námluvy bez obapolné náklonnosti nastávajících snoubenců, pouze z přinucení, což se nezřídka stávalo, svatba „se vyvrátila“ a rodiče nevěstiny poslali k ženichovi pro darovaný šátek, žádající jeho vrácení.
Teď teprve na pozvání hospodáře a hospodyně hnuli se ode dveří a zasedli ke stolu, načež hostům podáno nějaké občerstvení: obyčejně máčka masová čili drobová /hovězí droby a maso s mlíčnou omáčkou/ a nebo v pozdější době pečínka a zelí, koblihy v ostatky nebo vdolky posypané perníkem a hlavně pivo.
Sedávali dlouho pospolu radíce a bavíce se. Pivo nosili ve džbáně z hospody a ze džbánu též všichni společně pili. Nenalévalo se do „sklínek“. Ostal-li džbán delší dobu před někým stát, tak ho soused „ždrcl“ loktem, řka: „ Nezdržuj druhý!“ Ten se pak napil a poslal džbán dál. Zde se vše též ujednalo: výbava a věno nevěstino, majetek ženichův, výměna rodičům, splátky bratrům a sestrám, doba nastoupení do statku a předně ovšem stanoven den svatby. Na čem se smluvili, vše se sepsalo. Svatební smlouvu sepisoval za svědka požádaný pan rektor /učitel/. Mimo toho byli přítomni jako svědkové obyčejně rychtář, pudmistr /starosta/ a některý ze sousedů.
Tři ohlášky najednou bývaly jen vyjímečně, ale „hledělo se, abe jim to vešlo do tédňa“ /aby připadl nějaký svátek a ohlášky do jednoho týdne/. V neděli před svatbou dělali muzikanti nevěstě, ženichovi, přední dróžce a přednímu družbovi „štandrle“. Tu neděli též chodili družby zvát na svatbu, jeden z ženichovy, druhý z nevěstiny strany. Říkalo se družbům: „běžte zvát, kde jsou dveře a okna. Všady jděte!“. V domě odkud vyšli, byli počastováni masovou máčkou a vdolkama. Na to se vypravili na obchůzku po městečku.
Vkročivše do jizby, kde měli zvát, promluvili, davše pozdravení: “Vzkázale vás nevěsta a ženich pozdravovat, abeste se za ně nestyděle a do chrámu Páně v óteré jich doprovodile“. Svatba bývala obvykle v úterý o 9té, 10té nebo i 11té hodině dopolední. Než družby odešli donesla hospodyně pecen chleba a vybídla je, aby si ukráli. Chleba ukrát si museli, ale nejedli ho, nýbrž strčili jej do kapsy a donesli nevěstě, aby slepice hodně nesly.
Ve svatební den družby opět obešli všechny, které v neděli pozvali. Kromě těch, kteří dosud na svatbu ještě neposlali. Byl-li pozvaný bližší přítel /lepší host/, několikrát k němu došli, aby ho přinutili. Při prvním „zvaní“ bývaly leckde výmluvy na to neb na ono, že přijít nemohou – „deť, co be si ledi o nich mesleli, debe jak na zavolání hned na svajbu šle“. Některý však přece se nechal tuze prosit. Na svatbu se posílalo ¼ měřice žita/ asi 20 litrů pšenice/, mísu tvarohu /asi 5 věrdunků = asi 2 kg/, másla 2-3 funty/ = 1 kg/, vejce /nejméně madel asi 15 – 20 kusů/, džbán mléka /na 2 – 3 máze/litry/.
Svatba trvala obyčejně tři dny, ba i déle a po všechny dny se peklo a chystalo a proto bylo též mnoho „přéprave“ potřeba. Děvečky v neděli hned po pozvání anebo ráno v pondělí „nosele na svajbu“. Příbuzní posílali všeho v hojnější míře.
Ženich a nevěsta nedělali před svatbou nic, „debe bévala jaká pilná práca“. Nevěsta darovala ženichovi k zdávání pěknou mušelínovou košili a ženich dal nevěstě ušít „poslušný“ střevíce. To museli oba na zdávání obléct.
Přípravy k svatbě konaly se v kuchyni a na dvoře. V kuchyni se chystalo: zabili jalůvku nebo krávu, pekli vdolky, Boží milosti, Smaženy růže, Suky aj. Zvláštností větších svateb býval „Svajbový koláč“ /replika v muzeu – viz níže/
Na dvoře popř. u maštale opět „chlape si lámali hlave“, kterak by povozy a koně co nejlépe vystrojili. Některý zámožnější sedlák si koupil zvláštní parádní „šíre“ /postroj/, samo brnění a samé zvonečky. Řinčelo prý to, když koně běželi „jak dež mozeka hraje“. K tomu též patřil pěkný bič s „glónkó“ na „kšičku“ a dlouhé červené a „tříslem“ /třásněmi/ ozdobené opraty. Osaska /násadka/ biče byla červenou kůží potažena a z části červeným a žlutým suknem pruhovaně vykládána. To bývala ta nejlepší paráda. Od těch sedláků ti ostatní takové nádherné postroje si půjčovali, ale museli za půjčení mnoho platit. Kdo však neměl ten „cajk“ pohromadě, šel si vypůjčit aspoň „fasuňk“ a někdy i koně. Na dvoře pak čistili povoz, chomouty a řemení. Chomouty natírali tmavočervenou barvou a sice březulkou promíchanou s koptem. Přísadou březulky docílili lepšího lesku – „mělo to lepší glanc“. Koně umyli, splétali jim ocase a hřívy do leléků /copánky/ a opentlili. Bič, uprostřed tluščí než na obou koncích, byl z konopí provazníkem dovedně upletený. „Osasku“ biče nadstavili „smršťkou“ /voskem mladé jedle/, který k násadce dratvou připevnili a na tom místě opentlili.
Pro nevěstu se jelo čtyřmi nebo šesti koni. Vybírány koně stejné barvy a mladší, bujnější „abe dělale parádu“. S koňmi jel hospodář nebo starší pacholek, který seděl v sedle na zadních koních a sám i tu druhou, popř. třetí páru řídil. Oblékl bílou, vyšívanou mušelínovou baňatou košili a bílou tenkou zástěru s červenýma haraskama /výšivka/. Přes sebe si dal červený lipský šátek a na hlavu černý, tvrdý klobouk, v předu i v zadu zašpičatěný. V zimě měl na spodku teplý oděv, třeba i kožich a na ten pak teprve oblékl tu bílou baňatou košili. Při jízdě práskal bičem. S šesti koňmi to nebylo snadné a proto hospodář nebo pacholek cvičil se před svatbou v jízdě.
Než jeli pro nevěstu, posnídali. Mělo-li se jeti přes pole, nastoupil plný fasuňk žen – svatebčanek, které však ve voze neseděly, nýbrž stály. Otec se ženichem jeli za nimi za stara v košinovém vozu, později v nějaké lepší bryčce nebo „šese“ a nebo v obecním kočáře.
V otcovském domě nevěsta rodičů svých před ženichem se odprosila a ženich poděkoval rodičům nevěstiným za vychování a lásku a políbil jim ruce. Rodiče pak dali snoubencům požehnání. Též ženich, než z domu vyjel, svých rodičů se odprosil. Před odprosem měl náhončí výklad o stavu manželském.
Po odprosu zahrála hudba, nevěsta vstoupila doprostřed fasuňku a kolem ní nastoupily opět svatebnice a vítajíce a zpívajíce svaté písně jeli do kostela. Když jela řada svatebních povozů městečkem vyběhl kde kdo na náves. Skýtal svatební průvod s vyzdobenými oři, švarnými hochy a děvčaty v pestrých a ladných národních krojích a veselými, rozradostněnými svatebčany krásnou podívanou, malebný pohled. Nevěsta ovíjela hlavu vysokým věncem z umělých květin, zlatých třásní a zrcadel, v jehož středu vloženy do vlasů o něco výše tři růže. Vlasy se spletly do „leléka“ okrášleného pentlema, jež splývaly až dole pod kolena. Než vyšla z domu oděla se „chůvkou“ z bílého jemného plátna a „matrabasu“ uprostřed široce /asi na tři cm/ zlatožlutým hedvábím vyšívanou, na krajích červenými květy a střapci z bílé jemné příze zdobenou. Neměla-li nevěsta „chůvku“, vypůjčila si ji, ale „oditá“ šla každá. Pak nastaly „obruse“ z jemné příze, jimiž nejvíce ramena ovíjely. Obruse nebyly však pouze na odívání, nýbrž také na stůl, na lůžka, ba i mrtvému do truhly. Po těchto přišly šátky z jemné vlněné příze, obyčejně bílé s červenými květy, avšak též jiných barev. Tyto šátky, jež se nazývaly „cirkase“ byly teplé, ale nosily se v zimě i v létě na největší slavnosti. Na nohou nosily v dávných dobách kožené střevíce. Potom obouvaly nevěsty střevíčky „jirchovi“ čili „zamyšovy“ s červenými opatky. Pak ještě střevíce kožený, jimž „kardebánke“ říkali. Vysoké botky nastaly později. V zimě nosily vyšší botky „šnůrovací, kožené nebo manžestrovy“.
Ženich šel na zdavky v plášti, jenž byl vůbec slavnostním rouchem. Pláště nosili od let, kdy škole odrostli až do smrti.
Na zdavky vezl nevěstu obyčejně hospodář nebo starší pacholek, vesele práskaje bičem. Ačkoliv nevěsta před vstoupením do povozu vozku, který vůz řídil, několika rénskými obdarovala, neskončila se jízda hladce a bez překážky. Sotva kousek zajeli vozka nevěstina povozu zastavil a zvolal: „Nemožu, nemožu, pomožte mě, pomožte“. Svatební hosté vědouce, jaké pomoci vozka si přeje, házeli mu do klobouku stříbrňáky. Avšak zajeda kousek dále, vozka opět zastavil, naříkaje, že se mu stala nějaká nehoda. Tak třeba třikrát jeda do kostela zastavil, buď že ztratil bič, nebo zákolník a nebo že mu vyletělo kolo, a pokaždé byl obdarován. Řídil-li povoz hospodář, ty sebrané peníze si neponechal, nýbrž jimi podaroval pacholka za to, že před svatbou „kšíry“ vylepšil a nachystal. Jedouce ze zdavek, mívali opět „vyražení“ po cestě. Vozka např. naráz zvolal: „Oha!“ a zastavil řka: „zpívejte alebo slezte“. Museli tedy zpívat, chtíce jet dál. Teď však již zanotovali „světské“ veselé písně.
Přijel-li ženich z jiné dědiny, tak selští synové a pacholci „zatahovali“ nebo „zalikovali“ šátkama a pentlemi ozdobeným provazem. Často měli na zatahování dva svázané povijany, na nich visela dětská čepička, kabátek apod. Ženich musel dát výkupné za nevěstu. Výkupné nebylo stejné, bohatější ženich dal i padesátku. Zatahování bylo svátkem selské mládeže. Pak i ten fasuňk s nevěstou zatahovali, ať byla domácí nebo z cizí osady, začež jim házeli stříbrné dvacítky. Nakonec zatahovali i ostatním hostům.
Nevěsta z jiné osady jela po zdavkách k rodičům ženichovým a neslezla nikde, až v domě ženichově, řka, že nese požehnání do tohoto domu. Když slízala z vozu, přistavili jí domácí rychle židli, aby mohla pohodlně sestoupit. Avšak obyčejně již vědouce, co taková úsluha znamená, nevěsta na židli nestoupla, nýbrž šikovně jí vyhnouc, seskočila z vozu dolů. A z toho jejích chování pak se usuzovalo, jaká bude, bude-li „dělat paní“ a nechá-li se obsluhovat či bude-li skromná. Vstoupivši do jizby nevěsta prosila rodičů ženichových, aby ji přijali „za vlastní“ a dali jim požehnání. Pak zasedli všichni ke stolu.
Bydlela-li nevěsta v osadě, kde stál kostel a ženich byl odjinud, zůstala celá svatba první den u nevěsty.
Po zdavkách zavolali hosty k malému obědu a šlo se „k muzece“. Pozdě odpoledne, ba i k večeru šli „za stole“. Napřed hudba a družby, kteří po cestě opentlenými „másami“ mávali, vískali a poskakovali. Teď nastala družbům opět perná práce, všechny hosty k těm „stolům“ stáhnout. Některý se dal hodně prosit a nešel, až pro něho s hudbou přišli.
Nevěsta a ženich při svatební hostině nejedli. Najedli prý se napřed. Nevěsta seděla za stolem v koutě pod harmárkou, v níž bývaly peníze a všechno. Talíř měla převrácený. Kolem nevěsty z obou stran seděly dróžky, jichž prý bývalo moc a pak mladé ženy. Ženich sedával u stolu, býval prý „ledakde“. Teprve v pozdější době ujal se zvyk posadit nevěstu a ženicha na přední místo u svatebního stolu. Od té doby zúčastňují se hostiny a dává se jim přednost před všemi hosty. Všechna jídla donesou se napřed k novomanželům a pak teprve se podává hostům.
Družba přinesl několik talířů žita a rozestavil je po celé tabuli. Tu znenadání zvolala přední dróžka: „Tatíčko, mamičko z nevěstiné strany poďte omastiť tu kašu nevěstě!“. To bylo znamení, aby počali nevěstě „házet do žita“, čemuž říkali „mastit kašu“. Napřed přišel otec, pak matka, ženich, dróžky, příbuzní a ostatní hosté. Přitom pronášeli různé řeči. Byl-li otec trochu „řečník“ házel i třikrát. Zámožnější otec vytáhl padesátku a zastrčiv ji do žita prohodil: „ Já ti přeju nevěsto Božího požehnání, abys byla zdráva a šťastna. A když k tobě přijdu, abys mě ráda uviděla.“ Matka říkala: „Já ti hážu nevěsto, aby ti Pán Bůh úrody zemské dáti a zachovati ráčil, abys na mně nezapomněla a mně ráda navštěvovala“. Družby pronášeli různá šprýmovná přání: „Abys povila do roka chlapce“, „Na kolíbku“, „Na plíny“, „Na poviják“. Příbuzní, kteří dávali dvourenšťáky a renšťáky házeli : „Až k tobě přijdu, abys se nevěsto za mě nestyděla“, „Abys si spomělas, koho tu nemáš“, „Na lásku“, „Na svornost“. Bylo-li o nevěstě známo, že má ostrý jazyk, bývalo některé přání hodně pichlavé. Tak někdo zvolal: „Já ti nevěsto hážu na zámek ne k truhle, ale k hubě“, nebo „Já ti hážu nevěsto na udidlo ne k uzdě, ale k hubě“. Na bohaté svatbě dostala nevěsta hodně peněz. Přední dróžka pak žito vysypala do šátku a položila na stůl před nevěstu.
Pak začala hostina. Donesa první mísu přední družba se pomodlil a všichni s ním „Otčenáš“ a pak: „Požehnej nám Bože otče těchto darů svých , kterých z tvé ruky poživati budeme“. Napřed jedli hovězí polévku, obyčejně lukšovou /nudle jako provázky/ . Po polévce donesli hovězí maso s křenem. Pak byla „držčková“ polévka, na to masová drobová máčka /hovězí droby, játra, plíce a maso/. Pak hovězí pečínka ze zelím, malé vdolečky a hrubé vdolky. Někde měli na místo máčky „krupici“ dobře omaštěnou a na tlusto perníkem posypanou, v pozdější době též pocukrovanou. Ve starších dobách cukrovinek nebývalo.
Po masitých pokrmech přinesl první družba nevěstě „stromeček“ . Za ním druhý a třetí družba nesli na desce „svajbový koláč“, který pak, až první družba svoji řeč /říkanku/ odříkal, vedle stromečku na stůl postavili.
Svatební koláč byla obrovská buchta, ozdobená různým pečivem: ptáčky, kohoutky, srnami, jeleny, „prstky“, ostružkou z těsta uměle vyřezávanými, na kratších nebo delších „špélkách“ nabodnutými a do buchty zapíchnutými. Na nejdelší špélek byl doprostřed buchty zapíchnut slavíček a kolem do kola na kratších špélkách umístěno postupně níže a níže asi 300 až 500 ptáčků a jiných zvířátek, jež byli ozdobeni červenými nebo modrými pentlemi a pozlátkem. Nad to ještě okrášlili koláč růžičkami, panenkami a praporečky, takže celkový pohled na hotový koláč byl vskutku pěkný a malebný.
Na upečení svatbového koláče bylo potřebí bezmála „vrtel“ /věrtel = 23,25 litru/ žitné/pšeničné/ mouky a to 7 až 10 mírek na buchtu a 2 až 5 mírek na ptáčky a ostatní ozdobné věci. Připravené buchtové těsto vložili do „lubu“ – velké dřevěné formy, zvící „říčeče“, jež měla po stranách háčky a „strčili“ pak do chlebové pece. Když byla buchta upečená, háčky vytáhli, lub rozdělali a buchtu na patřičné místo odnesli. Aby obrovská buchta mohla býti upečena, bylo třeba boky chlebové pece vybourat.
Hanácký svatební stromeček byl zhotoven ze sta umělých papírových květin, ptáčků, panen a jiných ozdobných věcí. Z vršku stromečku pták slavíček jakoby vylétoval. Tyto předměty byly na „špélkách“ do dřevěného podstavce zabodnuty a stromek pak „pantličkama“, pozlátkem okrášlen a „zrcádkama“ ověšen. Bylo naň milé podívání.
Hanácký svatební koláč a hanácký svatební stromeček upéct a sestavit každý nedovedl. Umění toto ovládaly s přirozeným vkusem jen některé zručné hospodyňky a květinářky z venkova.
Stromečková říkačka byla družbům vítanou příležitostí projeviti svůj vtip a humor. Družba se stromečkem stoje ve dveřích promluvil: „ Přestaňte mozeko hrát, ať já možu nad témto stromečkem odřikat“. Hudba spustila „tuš“. Vstoupiv do jizby družba pokračoval:
„Pochválen buď Ježíš Kristus! Vinšuju vám všeckém radostny a vesely posezení, ve poctivy panne a dróžke, obzvláště pak tobě mladá nevěsto. Nic se z teho nermuť, boď veselá, lebo se tobě od těch némiléších rodičů česť a chvála dělá. A ve páni muzikanti, zahrajte mě tiše, ať se tato mladá nevěsta obveselí spíše“. A hudba zase vesele zahrála. Družba pokročil až ke stolu nevěstinu a řečnil:
„ Havra – havra – havránku, rozstupte se chaso na stránku, rozstupte se dále a šíře, ať já možu ku ctné, šlechetné paní nevěstě přistoupit blíže. Mládenci k pannám, muži k ženám, stolice k stěnám! Já bych šel k svojí, ještě ji nemám, ale již si ji hledám“. Hudba zase vesele zahrála.
„Aj ty ctná, šlechetná paní mladá nevěsto! Tvá milá matička ti posílá tento Boží dáreček jakožto výslužek, za tvoji věrnou službu. Kdybys byla ale dále sloužila, ne po peci se válívala a z okna na chlapce hledívala, byla by ti stokrát větší a pěknější obstarala“. Hudba zase zahrála.
„A ty ctná, šlechetná paní mladá nevěsto! Tvoji přátelé ti vzkazují dobrý večer a dobrý posezení a posílají ti tento dáreček Boží na tvoje veselí. Nemysli si, že je z dřeva utesaný nebo z kameňa křesaný. Je z tučnosti zemské, z rosy nebeské, z tichého větříčka, z teplého sluníčka, od tvojí matičky upečený a od nás mládenců přinesený“. Hudba vesele zahrála.
„Vy pak poctivé družičky, odkliďte ze stola talíře, nože a lžíce, ať ja si nepopíchám svoje ruce.“ Hudba zahrála.
Na svatbách vařily „kuchařky“, obyčejně některé dovedné hospodyně, též porodní baby, švadleny aj. Na konci hostiny přišla do svatební jizby „kuchařka“ se zavázanou rukou vybírat „na šufan“. Obcházejíc stoly vyprávěla „že si opařila ruku a že si musí poslat pro „masť“ tuze daleko. Svatební hosté se jí pak skládali na tu „masť“.
Po hostině, než se rozešli, každý si buď sám přibral několik vdolků nebo hostitelé naskládali malých koláčů na ten „hrubý“ vdolek a přiložili k tomu i to pečené maso, jež si každý nechal, protože se „té máčky“ dobře najedl. Ženy ty skládanky svázaly do kapesníků a nebo je nesly na dlani. Balit do papíru nebo do sáčku nebylo tehdy zvykem. Po jídle šli „od stolů“ zpět s hudbou k „muzice“ a tančili až do rána.
Druhého dne dělali svatbu u ženicha. Byl-li ženich domácí soused, sešli se bližší příbuzní v jeho statku, kdežto ostatní hosté v hospodě až do večera tančili. Když však byl ženich přespolní „jela celá svajba“ do jeho dědiny. Šlo se zase „za stole“ a po „stolech“ opět k muzice, jež trvala jako předešlého dne až do rána. Dříve byly svatby mnohem hlučněji odbývány nežli nyní /1930/ a byly oslavovány různými hrami a výstupy, které řídil obvykle „starosvat“.
Na druhý den jezdily ženy než se šlo „za stole“po osadě „ s peřinama“. Naložily výbavu nevěstinu – truhlu, kolovrat, peřiny, kolíbku a hrnce na vůz a zavezly do statku ženichova.
S peřinovým vozem jezdila obyčejně „Kačenka s Andréskem“ na zvláštním kole, na němž Andrések s metlou honil Kačenku. Starší muž a žena namaškařili se, pokryli si tvář barvou. Na zadku krytého vozu, na němž byla voda a stříkačka, připevnili do prostředka na dlouhou žerď vozové kolo, zastrčili do prostředka kůl a uvázali na dvě protější strany kola matýnky, na něž si pak sedli, kola se držíce. Při jízdě kolo s Kačenkou a Andréskem se otáčelo.
Na druhém voze jela nevěsta s výbavou. Tu lidé vybíhali, aby se na svatební průvod podívali. Ale z krytého vozu je stříkačkou nemilosrdně pokropili. Jezdívali daleko, třeba prý až na Daskabát. Někdy však přepínali žerty, oddávajíce se nerozvážně bezuzdné rozpustilosti, až z toho byl popř. i soud.
S jedním „zhlavcem“ /polštářem/ nastrojeným a opentleným pak přišly do taneční síně, kde jej mužům prodávaly. Kde komu zhlavec přikládaly „k hubě“ a „tluchmale ho do té peřine“, aby se přesvědčil, jak se na ní dobře leží. Zároveň vybízely muže, aby si tu vzácnou peřinu koupili. Muži opět tomu odporovali, peřinu haněli, že po ní nic není, že jsou v ní „stonky“. Nic jim to však nepomohlo, každý se musel nějakým darem vykoupit. Konečně koupil peřinu ženich. Obyčejně jim dal značnější obnos. Za to jej pak chválily, že „se nechal vidět“. Při tom bylo mnoho špásů, čtveračení a různých proslovů, zvláště byli-li mezi hosty „čtveráci“. Jedna z žen, peníze přijímajíc „dělala kasírku“. Za vybrané peníze strojívaly si pak hostinu. Chodily totiž po několik neděl „na pivo“: ponejprv k mladé ženě, druhou neděli opět k jiné svatebnici a tak každou neděli jinam, až všechny obešly. Všude měly „trachtu“. Nestačily-li za peřinu složené peníze, skládaly se, aby to „pivo“ u všech býti mohlo.
V taneční síni mezi jinými též „honívali kota“. Jakmile starší mládenec zvolal: „Kote!“, tu se hned mládenci a panny pochytali za ruce a všichni hosté museli z hodovní jizby ven nebo je starosvat vyhnal metlou. Starší mládenec pak vodil všechny po domě křížem krážem a když prý již měli v hlavě, tak „lítal kot“ po lavkách do kuchyně, přes všechny překážky a všichni museli za ním všude, třeba i oknem lézti.
Také „honili Kaču“. Všichni se sestoupili do dvou řad proti sobě, tvořivše ulici. Tanečník se svou „vodičkou“ tančil ulicí a kolem ní, přičemž hudba z počátku hrála zvolna, pak rychleji, konečně velmi rychle a najedou přestala. V tom okamžiku tanečník „vodičku“ pustil. Ona se dala na útěk a tanečník ji honil. Někdy ji uhonil a „tož čapla“. Někdy však prohrál.
Mnoho špásu bylo když „pulvírovali“ /holili/ – „přetem toze veváděle“. Jedna z žen tančila se svatebčanem, kterého si vyhlédla k „pulvírování“. Mezi tancem mrkla na některé sousedky. Mžikem stála židle uprostřed hodovní síně a svatebčan na ni posazen. Hned byl obstoupen zástupem žen, jež ho vyzývaly, aby se dal pulvírovat. On se však zdráhal. Vida, že se neubrání, svolil konečně, „ale ne spíš, než pulvírka břitvu obtáhne“. „A tož kde?“ „No na stehně“. A teď ho pulvírovaly. Při tom bylo nějaké dřívko břitvou, zemák mýdlem, „ale to nebelo medlo ledajaky, to belo benátsky“. Pak přišel na řadu jiný. Každý se musel však za práci ženám odměnit.
Hanácká svatba proslula svými kroji, svou okázalostí a svými zvyky a obyčeji. Při žádné jiné příležitosti neprojevil hanácký lid svou pravou povahu tak svérázně jako na svatbě.
Štítky: Zajímavosti z historie obce 