MUZEUM TRŠICE

Letnice – Svatodušní svátky –  Jízda a honění králů

    Zvyky a obyčeje – Karel Stenzel, 1930 – rukopisné poznámky, muzeum Tršice

Letnice, také Svatodušní svátky, se  označuje křesťanský svátek slavený 50 dnů po Velikonocích. V lidové tradici byly též označovány „zelenými svátky“. V sobotu před „Svatodušními“ svátky hospodyně uklidily dům a vyzdobily jej zvenku i zevnitř zelenými lipovými větvemi a kvítím. Zelené větvičky se zasouvaly za okna a ve světnici byl ověnčený především tzv. „svatý kout“, roh obytné světnice se svatými obrázky a krucifixem, aby měl v neděli Duch svatý (až přijde do příbytku v podobě holubice), kde spočinout. Zpravidla tam byl i stůl a nad ním visela dřevěná holubice (symbol Ducha svatého). V sobotní předvečer se také po celé vsi ozývalo práskání bičů, střílení z pušek a pistolí a zvonění klíči. Hluk sloužil jako magický prostředek proti „temným silám“ a také měl připomínat hukot vichru s ohnivými jazyky, který doprovázel příchod Ducha svatého.

Ve svatodušní pondělí  se za dávných dob  na Hané a na Slovácku konala  krásná starobylá slavnost, kterou “Honění krále” /Jízda králů/  nazývali.  V Tršicích se tato slavnost nekonala. Jezdívaly sem jen královské čety z jiných obcí.

V pondělí se sešli hoši v “panské hospodě”, vyslali delegaci k pudmistrovi /starostovi/ s prosbou, aby jim dovolil “honit krále”. Pudmistr ochotně svolil. V některé vážené rodině si vyprosili od otce 14-15ti letého chlapce “za krále”.

Průvod s králem se řadil před “panskou hospodou”. V čele jel trubač a tři vyslanci, pak tři vyvolávači a za nimi tři vyběrači. Uprostřed průvodu seděl “král” na nejpěknějším koni – bělouši. Po obou stranách ho chránili dva statní pobočníci na vranících. Drželi uzdu králova koně a konce petle, jíž byl král opásán. I za králem jeli tři šohaji se šavlemi v ruce, vesměs na nejpěknějších koních. Za nimi klusali po dvou nebo třech ostatní hoši.

Koně byli pestrými šátky a pentlemi bohatě okrášleni. Jezdci měli bílé fěrtůšky a přes sebe červené šátky. Krále přestrojili do bílých ženských šatů, opásali červenou pentlí, na hlavu dali věnec z pentlí a do ruky kytici z červených pivoňkových růží. Král seděl na koni, maje ruce v bok a jelikož  po celou jízdu nepromluvil, držel v ústech květinu. Pobočníci nesměli se od krále hnout.

Trubač zatroubil a průvod hnul se k prvnímu domu vesnice, před ním již stál hospodář s hospodyní a všichni domácí.  Zastavili se a vyvolávači upozornili přítomné, aby sledovali, co jim budou povídat:

“Před tímto domem můj koníček se těší, že se na nás dívajó z okna dvě modré oči”

Za přednesu této sloky jeli vyvolávači o dům dále a u každého dalšího opakovali své říkání. Za nimi ihned zajeli před okna vyběrači, z nichž první zavolal:

“Na krála, paní matko, na krála!” A pak zarecitoval:

“Král za králku prosí, že to býti musí. Kdyby to býti nemuselo, ani by se to neproselo.

Máme krála chudobného, ale velmi poctivého. Obrali ho na horách, na dolách, na kameným mostě.

Sebrali mu tři sta z prázdnýho míška a tři sta koní z prázdných stájí a tři sta volů z prázdných dvorů.

A ti voli tak velké rohy měli, než vrána z jednoho na druhý doletěla, patero mladých vyseděla a šesté vajíčko pokazila, protože pro ně místa neměla.”

První vyběrač skončil a odjel za vyvolávači. Před okny již byl druhý vyběrač a pokračoval:

,

“Dejte nám panímámo, tu klobásu, co se jí čtyřikrát opášu a popáté svého koníka podpášu.

Pakli byste nám nechtěli nic dáti, budeme si to na vás vymáhati. Začneme my vám střechy dráti a pod vaše vrané koníčky stláti.

Spaseme vám všecko do zrnečka, uděláme vám také obrati, že se forman šestima koňma obrátí a nebude ještě dost, pojedeme do várky a dáme si nalít vědro kořalky.

Budeme píti a vesele žíti a panímáma s pantátou to musí zaplatiti.”

Druhý  vyběrač skončil a odjel za prvním.

Třetí vyběrač přijel s košem v ruce ke dveřím statku a přijal od hospodyně slaninu, uzeny maso, klobásu nebo od hospodáře něco peněz, jež hospodáři poctivému, ale chudobnému králi k uhrazení ztrát, jež velkou krádeží utrpěl, poskytli.

Pak odjeli k dalšímu domu a opakovali svou prosbu. Když objeli celou obec, odevzdali dárky ženě, která na ně čekala a cválali tryskem k sousední dědině, kde svou hru opakovali. Po ukončení slavnosti si v “králově” statku připravili hostinu. Za čest jeho domu prokázanou, daroval jim otec “krále” bečku piva.

Někdy se sjely nešťastnou náhodou v jedné obci dvě královské čety, jež si pak chtěly “krále” navzájem uloupit. “Král” se nesměl bránit. Zdařil-li se takový pokus, musela poražená strana svého “krále” draze vykoupit, buď za cenu králova koně, postroje nebo vyplatit 100 rýnských. Šarvátky pro krále bývaly často krvavé a mívaly pak vážnou dohru.

V roce 1819 se srážka na lověšických lukách zvrtla ve strašné krveprolití. Chasníci z Moštěnice, Lověšic, Bochoře a Šířavy, v počtu asi 80ti, se potkali a žádali jedni na druhých vydání krále. Stará nepřátelství, pocházející z hospodských muzik, vzplanula a podnítila je, aby všechno, co ode dávna na vroubku měli, jednou pořádně vyrovnali. Strhla se zuřivá bitka na nože a na pušky, jež měla hrozné následky: Z 80 mladíků 13 zabito, 15 těžce a většina lehce raněných. Nezraněno zbylo sotva 10. Těm čtyřem králům, z nichž jeden byl také raněn, podařilo se po velké námaze uniknout.

Na to bylo guberniáním výnosem svatodušním průvodům zakázáno nosit střelnou, později /od roku 1835/ také sečnou a bodnou zbraň.

Zdroj – Wikipedie +   

Zvyky a obyčeje – Karel Stenzel, 1930 – rukopisné poznámky, muzeum Tršice

Štítky: Zajímavosti z historie obce