Rodina Wolfova
V roce 1984 byl v Olomouci objeven dokument z doby okupace – historicky zajímavý, psychologicky vysoce canny a lidsky strhující. Je to deník, který si v létě 1942 začal psát patnáctiletý Otto Wolf, když se uchýlil do podzemí se svými rodiči a sestrou, kteří se tak vyhnuli deportaci do koncentračního tábora a jisté záhubě. Wolfovi se pak ukrývali v lesích u Tršic, zčásti take přímo v Tršicích a nakonec na Zákřově. Otto Wolf byl mladším bratrem muže, jehož jméno je dobře známo z dějin československého protifašistického boje – Kutra Wolfa, jenž studoval v letech 1935 – 39 v Brně lékařství, uprchl v červenci 1939 do Sovětského svazu, kde pak vstoupil mezi prvními do československé zahraniční armány, v jejíž řadách bojoval a padl v bitvě u Sokolova 8.března 1943. Kurt Wolf byl posmrtně vyznamenán sovětským řádem Rudého praporu a Československým válečným křízem. Tento kříž byl posmrtně udělen take Ottovi, zavražděnému 20.dubna 1945 u Kyjanice u Velkého Újezda.
Autorem plánu, jak zachránit rodinu před transportem, byl tehdy pětapadesátiletý Bertold Wolf. Narodil se 23.12.1886 v Úsově, kde jeho otec byl hostinským. V letech 1910-20 žil v Tršicích , kde byl zaměstnán ve sladovně firmy Wolf a Neumann jako účetní. Později byl obchodníkem v Lipníku n.B. a v Mohelnici. Oženil se 29.7.1913 s Rozálií, roz. Priefovou, narozenou 28.4.1893 v Lipníku n.B.
Od roku 1933 žila rodina Wolfova v Olomouci ve Smetanově ulici č. 8. Tehdy byl již otec Bertold důchodcem. Jeho syn Kurt se narodil 13.1915 v Lipníku n.B., dcera Felicitas /Lici/ 27.3.1920 rovněž v Lipníku n.B., Otto 5.6.1927 v Mohelnici. Všechny Wolfovy děti navštěvovaly české školy. B. Wolf, který v mládí prošel neměckou školou, v podáních úřadům uvádí vždy svou českou národnost a izraelské náboženství.
Po násilném ustanovení “protektorátu” se Wolfovi odstěhovali do Tršic, kde nebyla německá menšina, kde nebyl takový bezprostřední tlak okupační administrativy a kde B. Wolf měl známé z doby svého někdejšího zdejšícho působení. Také tu byly – jak se později ukázalo – ovšem lepší podmínky pro eventuální ilegální zásobování než ve městě, vzhledem k přídělovému hospodářství. Wolfovi bydleli v domě Aloise Herinka na okraji obce. Tady prožívali “normálnější” židovský protektorátní osud se všemi omezeními a zákazy, ponižováním a povinností nosit žlutou hvězdu. A s nebezpečím fyzického zničení, které se stale blížilo. Židé z Olomouce a okolí začali být soustřeďováni pro deportaci v druhé polovině června 1942. První transport byl odtud vypraven 26.7.1942. Rodina B. Wolfa byla sice do tohoto transport, označeném AAF povolána, avšak do Terezína nedojela. Wolfovi odjeli na povoze z Tršic ke sběrnému táboru do Olomouce, když předtím odevzdali obecní správě klíč od bytu, dokonce dali odvézt na stanovené místo svá zavazadla pro transport, avšak do sběrného střediska nešli a vrátili se pěšky do lesa u Tršic, kde si předem vyhlédli místo pro úkryt.
Toto se událo v pondělí 22.6.1942. V tento den začínají deníkové záznamy Ottovy, které pak nepřetržitě pokračují do 19.7.1943 a zachycují přesně všechny všední i mimořádné události, jež formovaly život Wolfových ve stísněnosti a strachu, v maximální obezřetnosti a materiální nouzi, avšak take jejich víru v konec války, v osvobození, ve shledání se svým synem a bratrem Kurtem.
Nepodařilo se zatím zjistit, zda deník opravdu skončil v červenci 1943 anebo zda se nám jenom jeho pokračování nezachovalo. Následující roky skrývání a ohroženého bytí v napjaté atmosféře nejsou tedy tak dokumentovány jako rok první. Existují ovšem dílcí svědectví z úst pamětníků a take např. Potvrzení MNV Tršice z 15.5.1945 o tom, že se Wolfovi zde po tři roky ukrývali. Wolfovi se zde dožili osvobození. Až na jednoho.
V době, kdy Wolfovi místo do transport odcházeli do podzemí, vládl v “protektorátě” po atentátu na Heydricha mimořádně silný terror. Atmosféra strachu zvětšovala hlášení o popravách osob, které žily bez řádné policejní přihlášky, a osob, které je pak ukrývaly nebo pomáhaly. Všichni, kdo věděli o tajném pobytu Wolfových v Tršicích, resp. se postupně o něm dozvídali, znali ovšem smrtelné nebezpečí, hrozící Wolfovým I těm, kdo jim umožňovali se ukrývat před Terezínem a následujícími plynovými komorami. V prvních dnech věděl o Wolfových jediný člověk, který jim na vlastní pěst připravil úkryt a zásoboval je. V deníku je označován běžně zkratkou Sl., několikrát Slávek. Byl to zahradník Jaroslav Zdařil. O rodinu Wolfových se staral s nasazením života nejen oněch 57 týdnů, o nichž vydává svědectví Ottův deník, nýbrž ještě I později. Zásoboval je potravinami, petrolejem, lihem na vaření a jinými potřebami. Zprostředkoval jim spojení s příbuznými v Praze a jinde a přinášel jim zpráv y jak ze života v Tršicích a “protektorátu”, tak o vývoji světové situace. Zprávy se dozvídal ze zahraničního rozhlasu – i takové poslouchání znamenalo smrtelné ohrožení těch, kdo se ho “dopustili”.
Když se blížila zima, museli Wolfovi opustit lesní úkryt, který byl improvizovaně zřízen na pokraji lesa v tzv. Americe, nedaleko Zdařilova pole, asi 1 km od obce. V říjnu je Zdařil přestěhoval do male dřevěné boudy, postavené na zahradnickém pozemku, jejž obhospodařoval společně se svým bratrem Zdeňkem, u břehu říčky Olešnice a nedaleko Herinkova domu, kde Wolfovi předtím bydleli. Bouda sloužila jako sklad nářadí a bylo v ní umístěno také čerpadlo na vodu /proto tam byla zavedena elektřina/. Tenké stěny boudy museli zevnitř vystlat rohožemi, koberci, papírem. Elektrický vařič nedostatečně vytápěl toto nevhodné obydlí v tehdejší kruté zimě. Boudu musel Slávek přes den zamkout, její obyvatelé mohli vycházet jen v noci. V dubnu se pak vrátili do lesa.
O ukrývajících se Wolfových se postupně dovídalo mnoho lidí. Jednak příbuzní Zdařilovi, jednak lidé, kteří náhodou narazili na lesní úkryt, nebo jiní, kteří byli Wolfovými vyhledáni s prosbou o podporu v zásobování, nebo např. lesník Opletal, který Wolfovým zdokonalil úkryt v lese. Věc byla známa take četnickému vrchnímu strážmistrovi Mičulkovi. Nenašel se však nikdo, kdo by Wolfovy prozdradil. To svědčí o pevném postoji a nepatetickému hrdinství mnoha českých lidí v této obci, kteří byli ochotni postoupit riziko a přinášet také materiální oběti.
Po nějakém čase nestačil již J. Zdařil opatřovat potraviny pro čtyři skrývané osoby v dostatečném množství a Wolfovi proto vyhledali úkryt v domě manželů F. a M. Zbořilových na jiném konci obce. S Marií Zbořilovou se B. Wolf znal z doby svého pobytu v Tršicích před rokem 1920. Zde bydleli na půdě, mohli se však v domě, přes den prázdném /obyvatelé byli v práci/, volně pohybovat. Dcera Felicitas Wolfová, jež byla obratnou dámskou krejčovou, šila pro své hostitele a některé zasvěcené osoby šaty apod. Potraviny Wolfovým opatřovala s námahou tršická dentistka Ludmila Tichá, jež jim nosila I knihy, sešity na psaní aj. Protože na jaře 1945 přicházely do Tršic různé německé skupiny, které byly ubytovány po staveních, museli Wolfovi opustit své dosuc dobře vyhovující obydlí u Zbořilů. Po nějaké době, strávené opět v lese, je ukryla rodina Oherova v nedalekém Zákřově č.1, kde byl volný výměnek. A tam dopadla na Wolfovu rodinu rána. Tzv. Zákřovská tragedie postihla take Ottu Wolfa.
Jméno Otto Wolf je uvedeno na památníku Zákřovský žalov. V Olomouci na Bělidlech nese jedna ulice jméno bratří Wolfů. O existence Ottova deníku veřejnost po celou dobu nic nevěděla, jen tršičtí občané, do věci zasvěcení, podrželi v paměti, že si Otta dělal nějaké záznamy.
Matka R. Wolfová, jejíž zdravotní stav se pobytem v lese zhoršil, zemřela v roce 1952. B.Wolf pak v roce 1962. Jeho druhá žena Hajnalka Mandlová /1895 – 1984/krátce před smrtí předala ing. V. Karpfenovi v Olomouci tři strojopisné kopie textu deníku, jež pak byly předány Radě židovských obcí v Praze. Deník je pečlivě veden, bez přerušení, s přesnou datací, každému dni je vyhrazena samostatná stránka, případně dvě. Stránky jsou číslovány od 1 do 395. Záznamy mají jednotnou stavbu, danou sledem času a obsahem, který je z velké části určován monotonním tokem všeního dne. Mimořádné události, račdostné zprávy, problematické věci a moment ohrožení dostávají pak vice prostoru a líčí události, postoj k nim a psychický stav Wolfových, který v mnohém zrcadlí psychiku a smýšlení českých lidí v oné době, jak těch bezprostředně ohrožených, tak ostatních, ovlivňovaných vlastenectvím, strachem, nenávistí, nadějí, rezignací, atd.
Originál deníku je dnes nezvěstný. Podařilo se nám však najít paní, která před časem pořídila část opisu deníku. Je to Anna Jelínková z Olomouce, jež znala B. Wolfa od dětských let, prožitých v Tršicích v době kolem první světové války. Podle jejího sdělení ji roku 1953 nebo 1954 vyhledal B. Wolf, pro kterého již po léta opisovala různé texty, a požádal ji, aby opsala deník, který jí přinesl. Deník byl zapsán ve dvou silných černých tuhých linkovaných školních sešitech format A5 rukopisem, který nebyl lehce čitelný. Se čtením jí pomáhala její dcera Bronislava. Paní Jelínková opsala jeden sešit a začala opisovat druhý, potom však onemocněla a musela práci přerušit. B.Wolf si texty i deník odnesl. Kdo pokračoval v opise není známo. Také není jasné, zda tenkrát existovaly jen tyto dva šešity, či zda jich bylo více.
Autoři sdělení děkují svým spoluobčanům, kteří poskytli cenné informace a materiály,
týkající se osudu rodiny Wolfových a Ottova deníku
Jsou to: prof. Karel Březina, Ludmila Chodilová – Tichá, Alois a Božena Zdařilovi – z Tršic
Anna a Bronislava Jelínkovy, ing.V.Karpfen, O. Kubíček, V.A.Polák, PhDr. V. Spáčil, O.
Wassermannová, D. Zavadilová – z Olomouce
Zdroj – Tršický měsíčník – 1-2/1991 – autoři článku Miroslav Kárný a Ludvík Václavík
